Část Poselství biskupa z Astany mons. Athanasia Schneidera

Současná doba nás vede k tomu, abychom přemýšleli o věcech, které by nám za normálních okolností na mysl nepřišly. Snad nám pomůže i úryvek z poselství biskupa z Asthany:

V průběhu nejbližších týdnů nebo měsíců, zvláště v době Svatého týdne a Velikonoc (což je kulminační bod celého liturgického roku), miliony katolíků v zemích tzv. svobodného světa budou zbaveny veškeré možnosti náboženského kultu v důsledku reakce civilních i církevních úřadů na epidemii koronaviru COVID-19. Nejbolestnějším a zároveň nejvíce znepokojujícím aspektem této situace je zbavení věřících možnosti účasti na mši sv. a svátostného přijímání Těla Páně.

Současnou atmosféru téměř planetární paniky podněcuje všeobecně uznávané „dogma“ pandemie nového koronaviru. Drastická a neproporcionální bezpečnostní opatření, spočívající na odmítnutí respektovat základní lidská práva – svobody pohybu, svobody shromažďování a svobody názoru – se zdají být organizována podle precizního plánu. Tímto způsobem se celé lidské pokolení stane jakýmsi vězněm celosvětové „sanitární diktatury“, která se postupně ukazuje být i diktaturou politickou.

Závažným vedlejším účinkem této po celém světě se šířící „sanitární diktatury“ je rostoucí a nekompromisní zákaz všech forem veřejného náboženského kultu. Německá vláda zakázala představitelům všech náboženství jakákoliv veřejná shromáždění, což platí od 16. března tohoto roku. Tak drastický prostředek spočívající na striktním zákazu všech forem veřejného kultu byl nepředstavitelný dokonce i v dobách III. říše. Před Německem ale sáhla k tomuto kroku také Itálie – a to i v samotném Římě, srdci katolicismu a křesťanství. Současná situace v Římě připomíná Církvi podobné zákazy v prvních staletích, vydané pohanskými císaři. Za takových okolností duchovní, kteří se odváží celebrovat mši sv. za přítomnosti věřících, mohou být potrestáni nebo se octnout i ve vězení. Světová „sanitární diktatura“ vytvořila atmosféru, v níž lze cítit vzduch katakomb; podzemní pronásledované Církve – zvláště v Římě. Vidina papeže Františka, který 15. března sám procházel opuštěnými ulicemi Říma a putoval od obrazu Matky Boží „Salus populi Romani” (nacházejícího se v Santa Maria Maggiore) k zázračnému kříži (v kostele San Marcello) nabízela apokalyptický obraz obsažený v třetím Fatimském tajemství (13. července 1917): „Svatý Otec… prošel velkým městem, které bylo z poloviny zničené…“.

Jak mají v této situaci reagovat a chovat se katolíci? Musíme přijmout tuto situaci jako zkoušku od Boží Prozřetelnosti, která nám přinese větší duchovní prospěch, než kdybychom jí neprošli. Lze ji chápat jako nadpřirozenou intervenci, jako zásah v bezprecedentní krizi Církve. Bůh používá světovou „sanitární diktaturu“, aby očistil Církev, probudil osoby, jež jsou za ni odpovědné – na prvém místě papeže a biskupy – z iluze dobrého současného světa, z pokušení flirtovat s ním a nechat se pohltit časnými a pozemskými záležitostmi. Mocní tohoto světa oddělili věřící od jejich pastýřů. Vlády nařídily duchovenstvu celebrovat bez účasti lidu.

Tato očišťující nadpřirozená intervence může nám všem ukázat, co je skutečně nejdůležitější v Církvi: eucharistická oběť Kristova, jeho Tělo a Krev, věčná spása nesmrtelných duší. Aby ti, kteří náhle a nečekaně byli zbaveni všeho, co je v Církvi vrcholné a nejdůležitější, začali chápat a více si cenit vlastní hodnotu toho.

Navzdory bolestné situaci, kdy katolíci jsou zbaveni možnosti mše sv. a sv. přijímání, nesmíme podléhat ani frustraci, ani melancholii. Přijměme tuto zkoušku jako příležitost k získání bohatých milostí připravených pro nás Boží Prozřetelností! Mnoho katolíků dostává tak možnost zakusit realitu katakomb, podzemní církve. Lze mít naději, že tato situace přinese nové duchovní ovoce v podobě nových vyznavačů víry a světců.

Situace nutí katolické rodiny k získání zkušeností s domácí církví – a to doslovně. Protože neexistuje možnost účasti na nedělní mši svaté, katoličtí rodiče mají shromažďovat své rodiny doma. Mohou se účastnit v přenosech mše svaté televizí nebo internetem, a když by ani toto nebylo možné, tak věnovat aspoň hodinu na modlitbu s cílem posvěcení Dne Páně a duchovního spojení s obětí mše svaté celebrované za zavřenými dveřmi.

Taková nedělní hodina modliteb by mohla vypadat následovně: růženec, četba evangelia z dané neděle, pokání a vzbuzení lítosti, duchovní sv. přijímání (vzbuzení touhy po přijetí Těla Spasitele), potom litanie, modlitba za trpící, umírající a pronásledované, za papeže a duchovenstvo, a za ukončení duchovní a fyzické epidemie. Katolická rodina by se také měla v postě každý pátek pomodlit křížovou cestu. V neděli odpoledne nebo večer by rodiče také mohli shromáždit děti, aby jim přečetli životy svatých, zejména mučedníků z doby pronásledování Církve. Měl jsem tu čest zakusit to v dobách mého dětství, což položilo základy mé katolické víry na celý život. (Zdůraznění vlastní.)

- - -

Celý článek pak najdete na stránkách zde.