BEZ ADORACE NENÍ TRANSFORMACE Synoda 2015: Co je skutečně v sázce

Převzato z Res Claritatis MONITOR, ročník XII., číslo 18, 27. 9. 2015

Až se Církev 4.–25. října 2015 shromáždí v Římě na synodě, jíž se dostává tolik publicity, bude hlavním bodem jednání „Rodina“. Žijeme v době, kdy se z rodiny, jež je podstatou lidské zkušenosti, stalo „horké“ téma. To je samo o sobě dosti znepokojivé. Jsou zde však i další výbušná témata, jako je podávání svatého přijímání katolíkům, kteří po rozvodu uzavřeli nový sňatek (bez prohlášení prvního manželství za neplatné), a vycházení vstříc aktivním homosexuálům.

Zároveň politici a světská média – ale i někteří představitelé Církve – vykonávají na Církev nátlak, aby své pojetí rodiny a sexuality „zmodernizovala“. To vede u mnoha lidí v Církvi, laiků i duchovních osob, ke zmatku a úzkosti. Následně vznikají výzvy, aby se Církev modernizovala a přizpůsobila. Jak by na to měla reagovat?

Návrat k jádru víry

Jsem přesvědčen, že odpověď je v návratu k základní katolické pravdě, která by, kdyby se jí synoda zabývala, nejen vyřešila problémy, jež jsou na programu jednání, ale i oživila jádro naší morálky a pomohla nám vrátit sílu našemu poslání měnit svět.

Jinými slovy, první starostí synody by mělo být zdůraznění stěžejního bodu naší víry, totiž reálné přítomnosti Krista v Eucharistii. Jestliže se vedení Církve od této fundamentální pravdy – skutečnosti, že Ježíš Kristus je mezi námi opravdu přítomen – odklání, ztrácí Církev samotné světlo, jež osvěcuje cestu, po níž musíme jít do světa. Výsledkem je několik generací zmatených katolíků, kteří akceptují řešení světa, diví se, proč je Církev tak zaostalá, a skutečnou evangelizaci a sociální spravedlnost zaměňují za „toleranci ke každému“.

Řešením pro tuto zmatenou a obtížnou dobu je návrat k jádru naší víry, aby světlo Kristovo osvěcovalo naši cestu do budoucnosti. Ve věroučné konstituci o Církvi učí Druhý vatikánský koncil, že „světlo národů je Kristus... který již vyzařuje na tváři Církve“ (č. 1). Svatý Pavel říká: „(Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm“ (Kol 1,17). Ježíš je centrem všeho, je gravitační silou, která drží pohromadě náš mravní vesmír.

Ukazovat na Krista

Dnes cítí i světští lidé, že dochází k dezintegraci. Slepé násilí, přírodní katastrofy, kolaps tradiční morálky, vzestup brutálních politických hnutí a mezinárodních gangů vyvolávají znepokojení a údiv většiny lidí. „Co se stane příště?“

Svět to možná ani neví, ale hladoví po vedení Církve. To spočívá v tom, že lidstvu ukazuje na Ježíše Krista. Ve věroučné konstituci o Církvi Druhý vatikánský koncil učí, že „svým spojením s Kristem“ je Církev „nástrojem... jednoty celého lidského pokolení“ (č. 1).

Nejintimnějším a nejhlubším „spojením s Kristem“ je Eucharistie. Pavel VI. ve své encyklice Mysterium fidei z roku 1965 konstatoval, že reálná přítomnost Krista v Eucharistii je „přítomností par excellence“ Ježíše Krista v katolické církvi (č. 39). Proč? Protože při proměňování se podstata hostie mění ve „fyzickou realitu“ Ježíše Krista, který je „tělesně přítomen“ – „zcela a úplně Bůh a člověk“. Došlo k záměně podstaty – tj. je zde sám Kristus na místě podstaty chleba, která přestává existovat (č. 46).

Je to skutečný zázrak – obrovský a lidskými slovy nevypověditelný. Je to nejdokonalejší projev Boží lásky ke světu. Znamená, že nám Bůh říká: „Neopustím vás. Budu s vámi až do konce časů, ano, dokonce ve svém fyzickém těle!“

Odklon od víry v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii

Jak se tedy stalo, že jsme se od této úžasné zásadní pravdy odchýlili? Tento odklon od víry v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii ve skutečnosti vzrůstal po desetiletí. Během Druhého vatikánského koncilu Pavel VI. v encyklice Mysterium fidei varoval před snahami teologů redukovat ji na pouhý „symbol“ Kristovy „duchovní přítomnosti“ mezi členy společenství či shromáždění (č. 10–12, 39).

Po ukončení koncilu však vlivní teologové, kteří důvěřovali více vlastnímu rozumu a od posvátné Tradice se odchýlili, varování Pavla VI. ignorovali. Namísto toho využili a zneužili nové koncilové „politiky otevřených oken“ a popřeli, že proměňování znamená podstatnou změnu chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista. Podle nich proměna spočívala jen ve změně „významu“ chleba a vína pro společenství, nikoli záměnu podstaty chleba a vína jako takového. Chléb a víno pro ně byly jen „symboly“ představující „skutečnou přítomnost“ Krista existujícího v myslích a srdcích členů společenství. To vedlo liturgisty a katechety ke zdůrazňování přítomnosti Krista ve společenství a opomíjení jeho přítomnosti v Hostii při proměňování a ve svatostánku.

Postupem času se dostavilo liturgické a svátostné zmatení. To se nejdramatičtěji projevilo v osudu svatostánku. Počínaje od 60. let se v mnoha kostelech po celém světě svatostánek – v němž přebývá náš Pán v Nejsvětější Svátosti – přesunul ze svého řádného místa na oltáři na zastrčené boční oltáře a do maličkých prostor. Jelikož „sejde z očí – sejde z mysli“, v celých generacích katolíků – řeholníků, katechetů, učitelů, kněží, rodin i dětí – začala rovněž blednout víra v reálnou přítomnost.

Dnes existuje rozšířené hnutí zakazující klečení – v latinském ritu oficiální úkon vnější adorace Eucharistie. Odstranit toto hluboké, instinktivní gesto klanění se Ježíši Kristu znamená mít lidi k tomu, aby na Krista zapomněli!

Falešné právo na přijímání Eucharistie

K nejradikálnější degradaci reálné přítomnosti Krista v Eucharistii však dnes dochází, když někteří muži Církve mění svátost v politickou hru a spojují politická hnutí, např. za právo na potrat a „alternativní“ manželství (třeba neplatná nová manželství po rozvodu a svazky homosexuálů) s falešným takzvaným „právem“ na přijímání Krista v Eucharistii.

To je nehorázné! Zdá se však, že řada účastníků synody se chystá vyzvat ji, aby právě toto povolila. Ptají se, zda lidé právě v těchto nemorálních situacích mohou nyní přistupovat ke svatému přijímání.

Odpověď na to (a mnohem víc) ale už máme v kánonu 915 Kodexu kanonického práva. Říká se tam, že „ke svatému přijímání se nepřipustí ti, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu“. To je jasné uznání hluboké posvátnosti Nejsvětější Svátosti mezi námi a slavnostní odpovědnosti Církve chránit svého Spasitele před dalším a ustavičným zneužíváním.

Bůh od nás žádá věrnost

Církev, strážkyně mocné Přítomnosti Ježíše Krista v celých dějinách a v každé době, se tedy svoláním této poslední synody blíží k novému okamžiku své učitelské činnosti. Ale využije své jedinečné úlohy ukázat světu skutečnou přítomnost Krista? Kdy je k tomu lepší doba než teď? Někteří představitelé Církve se bohužel chovají jako spojenci sekulárního světa. Tito zastánci modernismu se spojují a žádají, aby Církev schválila velká mravní zla, která pokřivují rodinu. Zejména usilují o církevní požehnání pro „nemanželství“ a schvalování práv homosexuálů. Pokud synoda odolá, bude pravděpodobným výsledkem celosvětové opovržení a další tlak na omezování náboženské svobody ve veřejném prostoru, a to dokonce i v našich vlastních školách a kostelech.

Teď je tedy čas, aby celá Církev hlásala úžasnou realitu Ježíše Krista, skutečně přítomného v našem smutném a násilném jednadvacátém století, připraveného pomoci nám vyřešit zdánlivě nemožné.

Bude svět poslouchat? Mnozí lidé nikoli. Když Kristus prohlásil: „Já jsem chléb života,“ nakonec „mnoho jeho učedníků odešlo“ (Jan 6,48 a 66).

Jak však říkala Matka Tereza, „Bůh od nás nežádá, abychom byli úspěšní, jen abychom byli věrní.“ Ti praví navíc budou poslouchat. Bůh od nás chce pouze hlásat dobrou zprávu o tom, že On je „reál ně“ s námi. Začne-li synoda hlásáním víry a důvěry v Ježíše Krista, přítomného v našem světě, zejména jeho reálné přítomnosti v Eucharistii, zdaří se.

Modleme se tedy a vyzývejme účastníky synody, aby veřejně uznali, že Kristus je jedinou odpovědí na problémy světa – právě ty problémy, které má synoda na programu jednání. Bude to vyžadovat, abychom se opět obrátili ke Kristu v Eucharistii. Kardinál Ratzinger to v jedné diskusi o adoraci Eucharistie ve vztahu k měnícímu se světu řekl takto: „Bez adorace není transformace“.

Dokonale to však shrnuje zejména svatý Petr Julián Eymard, když říká: „Nikdy nezapomínejme, že každá epocha vzkvétá nebo upadá podle své oddanosti Nejsvětější Svátosti.“

Fr. Regis Scanlon OFMCap https://www.crisismagazine.com Přeložila Lucie Cekotová (Mezititulky redakce)

P. Regis Scanlon OFMCap je spirituálem a kaplanem Misionářek lásky Matky Terezy v Denveru