Hle, služebnice Páně

 

„Hle, Služebnice Páně...“

P. Gabriel M. Roschini O.S.M., profesor na papežské lateránské univerzitě v Římě (+1977), proslulý mariolog, publikoval přes 125 mariologických knih. Z jeho práce vyjímáme následující úvahu.

 

Zvěstování znamená vrcholný bod života Panny Marie. Všechno, co ho předchází, je zaměřeno k tomuto bodu; a všechno, co za ním následuje, z něj vyvěrá jako ze zářivého pramene. Zvěstování a bezprostřední uskutečnění velkolepého díla Vtělení Slova v nejčistším Mariině lůně nám popisuje sv. Lukáš v první hlavě svého evangelia. Je to květ utržený snad ze samotných rtů Panny Marie. Zde se dá poznat, jak se věčně spojuje to, co je vznešené, s tím, co je jednoduché: dvě vlastnosti, které naplňovaly duši Panny Marie. Vylíčit jednoduchým způsobem tak vznešenou událost je úplně nemožné. Je to spíše malba než slovní popis. Je to událost, která skutečně mluví sama za sebe melodickým rytmem písně. Potom, co sv. Lukáš zaznamenává jakoby úvodem okolnosti času, místa a osoby velkolepého příběhu, přechází k popisu rozhovoru; trojitého rozhovoru anděla s Pannou. Potom příběh uzavírá. Sledujme ho a vysvětleme si jeho záznam.

 

OKOLNOSTI ČASU A ZÚČASTNĚNÉ OSOBY

Okolnosti času: „V šestém měsíci …“ Tento šestý měsíc není možno chápat v absolutním smyslu (jakoby se tím chtělo říci: v šestém měsíci roku), ale je třeba ho brát relativně, což znamená, že se to stalo v šestém měsíci od doby, co sv. Alžběta počala sv. Jana Křtitele. Zvěstování totiž představuje evangelista v úzkém spojení se zázračným početím Křtitele, jak to jasně vyplývá ze slov anděla: „I Alžběta, tvá příbuzná, počala syna ve stáří. Už je v šestém měsíci. A říkali o ní, že je neplodná.“ Tento zvláštní vztah mezi těhotenstvím Alžběty a těhotenstvím Panny Marie předpokládal ještě před čtyřmi stoletími Malachiáš, poslední z proroků těmito slovy: „Hle, já pošlu anděla svého a připraví přede mnou cestu. A jednou přijde do svého chrámu Panovník, kterého vy hledáte, a anděl smlouvy, kterého si žádáte. Hle přijde …“ (Mal 3,1). A vskutku, krátce po příchodu Předchůdce, přichází tolik očekávaný Panovník k Marii jako do svého chrámu.

V kterém roce, v kterém měsíci a ve kterém dni se odehrálo andělské poselství?… Ze slov, která používá evangelista (v šestíci), i z jiných míst Písma svatého není možné vyvodit odpověď na tyto otázky. Z jiných mimobiblických míst a z nejstarší tradice, jak jsme na to už dříve poukázali, by vyplývalo, že Zvěstování, po kterém bezprostředně následuje Vtělení Slova do nejčistšího lůna Panny Marie, se mělo stát 25. března (jak to tvrdí poprvé sv. Augustin) v roce 748 po založení Říma. Nám v každém případě postačí vědět, že onen „šestý měsíc“ označuje bod příchodu nových časů, chvíli sjednocení staré a nové epochy světa, bod, okolo kterého se točí všechny časy. To je význam těchto dvou jednoduchých slov „v šestém měsíci“.

Zúčastněné osoby: Hlavní herci této božsky velkolepé scény jsou tři: Bůh, archanděl Gabriel a Maria. Bůh, který posílá, anděl Gabriel, který je poslán, a Maria ke které je anděl poslán s úmyslem zvěstovat jí „rozhodnutí o pokoji, který byl mnoho let oplakáván.“ (Dante: Očistec 10, 34-35)

Především Bůh, který posílá: anděl Gabriel je nazýván „poslán od Boha – Missus a Deo“. I když Bůh se vlastně mohl vtělit do Marie bez předešlého uvědomění, protože ona byla jeho stvořením, a jemu tedy ve všem podřízená, přeci bylo z mnoha příčin na místě, aby jí oznámil svůj božský úmysl ještě dříve, než se do ní vtělí. Takový postup je přiměřený jednak kvůli Přesvaté Panně a hlavně kvůli lidské přirozenosti. Přesvatá Panna se tímto zvěstováním stala nejjistějším a nejvhodnějším svědkem velkého tajemství, které „bylo celá staletí ukryto v Bohu“. Tímto zvěstováním se spojuje se Synem Božím, jak to vyžaduje správný pořádek; nejprve se s ním spojuje duševně, poznáváním tajemství a potom tělesně, skrze plození. Tímto zvěstováním se jí naskytne možnost zasvětit dobrovolně Bohu svoji oddanost a pohotově osvědčit plnění pokynů Boží vůle.

Tak jako bylo pro Přesvatou Pannu takové zvěstování nanejvýše vhodné, neméně vhodné bylo též pro lidskou přirozenost. Vtělení totiž, jak učí sv. Tomáš (Summa theol., III, 30,1), je jakýmsi duchovním manželstvím Slova s lidskou přirozeností a manželství vyžaduje souhlas obou uzavírajících stran. Souhlas ze strany Slova byl dán samotnou skutečností, že si svobodně vzalo naše tělo, aby nás vykoupilo. A souhlas ze strany lidské přirozenosti přichází skrze Marii, která ji v této chvíli představovala nejdůstojnějším způsobem, protože v ní se lidské přirozenosti naplno vrátila ztracená důstojnost. Božský básník o tom zazpíval: „Ty jsi ta, která zušlechtila lidskou přirozenost, ta, kterou Tvůrce nepohrdl, ta, kterou učinil svým stvořením.“ (Dante: Ráj 33, 4-6)

I analogie mezi zpronevěrou člověka a jeho nápravou si žádá ze strany Boha takové předběžné oznámení. Jako zpronevěra měla svůj počátek v dobrovolném souhlase, který dala žena - Eva andělovi temnoty, tak bylo namístě, aby i obnova měla svůj počátek ve svobodném souhlase, který projevila jiná žena - Maria, nová Eva, andělovi světla, kterého poslal Bůh, aby jí zvěstoval nejradostnější událost.

Anděl, kterého poslal Bůh, byl archanděl Gabriel: „…poslal Bůh anděla Gabriela.“ Byl to známý anděl, snad dokonce nejznámější mezi všemi anděly. Je též nazývaný, a to právem, andělem Vtělení. Už jeho jméno totiž znamená: „Boží Síla“, a bezděčně nám přivádí na mysl samotné jméno Mesiáše, kterého předpovídá Izaiáš (9,6): El Gibbor – Deus Fortis – silný Bůh. Jako Boží posel se třikrát zaobírá člověkem - Bohem: Poprvé se zjevuje Danielovi a vyjeví mu přesný čas, kdy se Mesiáš narodí a kdy bude zabit (Dan 9,25-26); podruhé se zjevuje Zachariášovi a oznámí mu narození Křtitele, Mesiášova Předchůdce (Lk 1, 11-24); a konečně potřetí se zjevuje Přesvaté Panně a zvěstuje jí, že je povýšená na nesmírně vysokou hodnost Boží Matky.

Opodstatnění tak velkého poselství, které se uskutečnilo skrze anděla, nachází sv. Tomáš ve třech příčinách: první je třeba hledat už v samotném způsobu - když Bůh chtěl oznámit nadpřirozené věci lidem, dělával to prostřednictvím andělů; druhá příčina vězí ve vztahu mezi zpronevěrou a vykoupením; neboť tak, jako první vyšlo od anděla temnoty, tak to druhé muselo vycházet od anděla světla; a třetí důvod tkví v neposkvrněném panenství Panny Marie, jehož mocí Panna Maria, žijíce v těle, ale ne tělesně, se podobala andělům: panenství totiž, jak říká sv. Hieronym, přináleží andělům.

Ze samotného podání evangelia je možné vyvodit, že se anděl zjevil Panně viditelným způsobem, a to v lidské podobě. Je totiž popsán jeho vstup, jeho odchod a jeho promluva. A i v tomto tělesném vzhledu anděla nachází Akvinský svým neobyčejným postřehem jednoduché odůvodnění, které není bez zajímavosti. Bůh je totiž ve svých věcech neviditelný, ale skrze Vtělení se stal viditelným v našich věcech: bylo tedy na místě, aby také neviditelné stvoření jako je anděl na sebe též vzalo viditelnou podobu a ozřejmilo tím to, co se má podobně stát. Kromě toho, Přesvatá Panna měla do sebe přijmout Božího Syna, a to nejen myslí, ale i tělem; bylo tedy na místě, aby nejen její mysl, ale i její tělo, totiž její tělesné smysly, byly viděním anděla posilněny. A navíc sama jistota, že tu jde o pravdivé Zvěstování velké události, si vyžadovala takovéto zvláštní zjevení: ty věci, které totiž vnímáme zrakem, zachytáváme s větší jistotou, než ty, které vnímáme jen představivostí.

Anděl, kterého Bůh poslal, přichází v lidské osobě „…k panně, zasnoubené s mužem z rodu Davidova, jménem Josef. A jméno Panny bylo Maria“. Maria tedy ve chvíli Zvěstování byla pannou a snoubenkou. Velmi brzy se však stane: „Pannou a Matkou – Dcerou svého Syna.“ (Dante: Ráj 33, 1-2)

 „K rodu Davidovu“ – poznamenává Ricciotti – „náležela kromě Josefa i Maria: ani se nemusíme příliš divit, že zbytky kdysi tak slavného rodu nacházíme v tak ubohém městečku („Může vzejít z Nazareta něco dobré?“ (Jn 1,46)) a zároveň v tak vzdáleném od kolébky předků, která stála kdysi v Betlémě. Už století žilo Davidovo pokolení v ústraní neznámým životem, a ani v době národního povstání pod vedením Makabejců se nevyznamenalo zvláštními zásluhami. Takový prostý a skrytý život přispěl též k vystěhování potomků z rodného města; mnozí z nich se usadili na různých místech Palestiny, kam je volaly vlastní zájmy, ale nezapomněli na pouta, která je vázala k rodnému městu.

Z těchto okolností času, místa a zvláště z účasti osobností se zjevuje velkolepost poselství ve svém plném světle. Osoba, vydávající rozkaz to oznámit, jeVěčný Otec – vznešený počátek, ze kterého všechno pramení bez počátku. Osoba, kterou posílá Otec, je sv. archanděl Gabriel – kníže andělských vojů, doručovatel velkých poselství. A osoba, ke které Bůh posílá anděla, je Maria – ji si Bůh vyvolil, aby se stala jeho Matkou, a tím i Královnou celého vesmíru, naplněnou veškerou milostí a každým Božím darem. Je snad možné si představit ještě něco velkolepějšího?...

 

PRVNÍ ROZHOVOR

Až potom, když evangelista popsal okolnosti času a místa a představil nám vznešené herce velkolepé scény – Boha, anděla a Pannu Marii, přichází k vylíčení samotného výjevu. Přináší trojitý rozhovor, tak jak se odehrál mezi Marií a andělem, rozhovor zhuštěný myšlenkami a city, plný lidsky přímo nedosažitelné vznešenosti, rozhovor spojený v nekonečnou sladkost. Začínáme prvním z těchto tří rozhovorů.

 Sv. Lukáš říká: „Anděl přišel k ní a řekl: ‘Zdrávas, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami.’ Ona se nad jeho slovy zarazila a přemýšlela, co tento pozdrav znamená.“

 Rozeberme si krátce slova anděla a odpověď Panny Marie.

 

 Slova anděla, vyslovená bezpochyby v aramejštině, obsahovala trojitý pozdrav – jakousi trojici typicky božskou, totiž: „Zdrávas, milosti plná; Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami“.

 První pozdrav anděla tvoří slova Zdrávas, milosti plná.

 Slovo pozdravu: „Zdrávas“ odpovídá pravděpodobně tradičnímu tvaru: „pokoj“ nebo: „pokoj ať je s tebou, milosti plná!“ To je možné vyvodit z povahy aramejské řeči, kterou anděl použil, a též ze syrských a arabských překladů. Zatímco Řekové měli ve zvyku přát si radost, Římané sílu, Židé si na místo toho přáli pokoj, tedy vlastně spokojený požitek z každého dobra. Pozdrav „pokoj ať je s tebou – scialom lak“ se často používal ve Starém zákoně. Tak například cizinec z Efraimu pozdravil levitu v Benjamínovo Gabae slovy: „Pokoj ať je s tebou!“ (Sdc 19,20) A v Palestině ještě i dnes se pozdrav skládá ze slov: „scialom alek – pokoj tobě“. Takový způsob zdravení má i dnes tak jako kdysi náboženský význam. Sám Ježíš ho uložil apoštolům, když řekl: „Když vejdete do některého domu, nejprve řekněte: ‘Pokoj tomuto domu!‘“ (Lk 10,5)

 K pozdravu „zdrávas“ připojuje archanděl řecký výraz „checaritoméne“, který v překladech Vulgáty v syrském a hebrejském znění bývá překládaný: „Plná milosti“. A právem. Všechna řecká slova totiž, použitá v této formě, vyjadřují hojnost nebo plnost. Tak například, o mýtickém netvorovi Argovi se říkalo, že je „ammatoménos“, což znamená „plný očí“. Právě tak je třeba mluvit i o výrazu checaritoméne. Tímto vyjádřením, jak vyplývá z kontextu, anděl naznačuje, že Přesvatá Panna natrvalo oplývá posvěcující milostí (Ef 1,6) i Boží přízní, jak se to ještě lépe odráží v následujících slovech: „Pán s tebou“a též v dalších slovech: „…našla jsi milost u Boha!“ Proto si nesprávně počíná Erasmus, když výraz checaritoméne překládá „půvabná“.

Panna Maria tedy ještě dříve, než by se byla stala Matkou Boží, byla „milostiplná“, ba byla jakoby zosobněnou milostí, protože pojmenování „milostiplná“ klade anděl místo vlastního jména (Maria). A proto je toto oslovení, kterého se jí dostalo od anděla, jejím vlastním jménem. takové mlista v osti byl nezměřitelný stupeň lásky, jakou ji Bůh miloval už od věčnosti jako svoji budoucí matku. A plnost milosti se vztahovala, jak učí církevní otcové a jak učí Církev, na všechny okamžiky života Panny Marie, a to od první chvíle až do poslední, neboť její početí bylo – na rozdíl od všech ostatních Adamových potomků – neposkvrněné.

 Druhý pozdrav anděla tvoří slova: „Pán s tebou“. Pán byl tedy s ní. Abychom dobře pochopili význam druhého pozdravu, musíme mít na zřeteli tři věci.

Především si musíme uvědomit, že takové vyjádření se nachází pouze v Písmu svatém; to ho používá sice nespočetněkrát, ale ve všeobecnosti jen u členů vyvoleného národa, takže bychom ho marně hledali u světských spisovatelů nebo ve východních, řeckých, či dokonce i v křesťanských latinských spisech. Dále je třeba mít na paměti i to, že se Písmo svaté vyjadřuje podobně ne o lidech nacházejících se v normálních poměrech, ale buď o samotném národu Božím, který byl vyvolen a chráněn zvláštním způsobem, anebo – a to bývalo nejčastější – o některém význačnějším muži, kterého Bůh pověřil nějakýmvelkým úkolem. A nakonec je třeba mít na paměti, co se tímto vyjádřením tvrdí. Předložkou „s“ bývá označována taková přítomnost Boží, která není nepovšimnuta, ale je účinná a zaměřená k samotnému člověku tak, že ten, o kterém se říká, že je Bůh s ním, musí úkol splnit. Čím větší a těžší úkol je, tím větší je i strach a bázeň toho, kdo je určen ho splnit, strach a bázeň, které se mohou rozplynout pouze tehdy, když přijde oznámení, že Bůh je přítomný, s veškerou hojností dobra, světla a síly, kterou taková Boží přítomnost sebou přináší. Ale ani tato Boží přítomnost, která je neklamnou zárukou úspěchu, nadobro nevylučuje těžkosti, útrapy a bolest které provází – jako nevyhnutné výkupné – jakýkoliv úspěch.

Při takovém předpokladu lehce pochopíme plný smysl další části andělova pozdravení; on jako posel Boží mluví ve jménu Boha. Ale nezdraví pouze v tom smyslu, jakoby to mělo být jen přání: „Pán ať je s tebou“, ale ve smyslu oznamovacím: „Pán s tebou“. Jeho pozdravení mělo takový smysl, jako kdyby byl řekl: „Ty, Panno, jsi vyhlédnutá pro neobyčejný úkol, tak mimořádný, jak jen je možné si ho představit, a proto i nejtěžší: máš se stát Matkou Boží a Spoluvykupitelkou člověka. Ale Bůh, který je v tobě svou milostí, se všemi svými dary a se svou božskou silou, ti pomůže překonat všechny překážky, pomůže ti snášet všechny bolesti, a to, co se mohlo zdát nemožným, učiní možným, a co těžkým, učiní lehkým.“

Slovy: „Pán s Tebou“ se dostává vysvětlení opět i předcházejícím slovům „milostiplná“.

Třetí část pozdravu tvoří slova: „Požehnaná jsi mezi ženami“. Je to hebrejský superlativ a znamená: jsi požehnaná více než všechny ostatní ženy, ba více než nejslavnější ženy Bible a celého lidského pokolení, ať už pro dary, kterými byly obohaceny, anebo pro ctnosti, nebo pro své přeslavné činy, či pro věci, které s nimi učinil Bůh.

Ani tento třetí pozdrav není ničím novým. Vícekrát se totiž nachází ve Starém zákoně. Tak např. Jáhel (Sdc 5,24) a Juditu (13, 23) Písmo chválí a žehná jim skoro těmi samými slovy za to, že zachránily svůj národ před záhubou. Přesvatá Panna však - a to je skutečný důvod, pro který je chválená a žehnána nad všechny ostatní ženy, i nad Jáhel a Juditu – byla pozdravena tímto způsobem, protože zachránila celé lidské pokolení (a ne jen jediný národ) předvěčnou záhubou (a nejen před záhubou času). Slovy „požehnaná jsi mezi ženami“ načrtává se před námi líbezná a vznešená postava Spoluvykupitelky lidského pokolení. Přirozená podobnost tohoto andělského pozdravení se vzpomenutými pozdravy nám dává tušit nejen to, o kolik více musela být Panna Maria požehnaná než ty druhé ženy, ale též i to, o kolik více byla požehnaná než všechny ženy vůbec.

 Toto je zhuštěný vyšší význam trojnásobného andělova pozdravu. Nebeský posel tak staví pojednání o Svaté Panně na nejširší trojitou základnu. Poukazuje totiž na Přesvatou Pannu, jak ji máme chápat samu v sobě („milostiplná“, tj. bohatá každým nebeským darem), jak se na ni máme dívat pro její jedinečnévztahy k Bohu („Pán s tebou“) a též k člověku („požehnaná jsi mezi ženami“ – pro které se stala Spoluvykupitelkou lidí na rozdíl od Evy, která je přivedla do záhuby). Jsou to vztahy určující i její jedinečné poslání, kterého se jí od Boha dostalo. A vzhledem k tomuto poslání dostala i jedinečný stupeň milosti, tedy samu plnost milosti a veškerých božských darů, skrze které se stala způsobilou své jedinečné poslání uskutečnit.

Obyčejně se ptáme, co asi Přesvatá Panna dělala ve chvíli, když ji anděl navštívil. Evangelium mlčí. Musíme se tedy utíkat k víceméně opodstatněným předpokladům. Mnozí se domnívají, že Přesvatá Panna byla v tomto okamžiku celá zahloubaná do uvažování nad přeslavným Izaiášovým proroctvím (7,14), hovořícím o Panně, která má porodit Emmanuela, sa uryak urychlovala svými nejvroucnějšími přáními hodinu jeho splnění. Takto ji zachytili i někteří malíři. Tato představa, pokud není pravdivá, je alespoň pravděpodobná. Bezpochyby však byla Přesvatá Panna v té chvíli pohroužena do modlitby. Protože i kdyby byla bývala zaujata prací, její mysl byla vždy povznesená k Bohu, stále ho měla na zřeteli, byl skutečným králem jejího srdce. Přejděme však k odpovědi, kterou Panna Maria dala andělovi.

 

Odpověď Panny Marie. Na první andělovu promluvu Maria neodpověděla řečí, ale skutkem, tedy svými rozpaky: „Ona se nad jeho slovy zarazila“ – říká evangelium – „a přemýšlela, co tento pozdrav znamená.“ Exegeti si dali velmi záležet na tom, aby přesně určili pravou příčinu tohoto znepokojení. Někteří z nich opírající se nepochybně také o rukopisy, které místo, „když to slyšela“ mají slova „když viděla anděla“ , se domnívali, že tuto příčinu je třeba hledat v panenském studu, který se znepokojí při pohledu na anděla, zjevujícího se v podobě mladíka. Jenže takové čtení textu, o které by se mohla podobná domněnka opírat, není autentické. Kromě toho, Přesvatá Panna si byla celkem jistá svojí andělskou čistotou, nemohla se vážně obávat žádného nebezpečí. Jiní si zase mysleli, že původ tohoto uleknutí je třeba hledat v onom nadpřirozeném strachu, který opanuje člověka tehdy, když se k němu přiblíží Bůh a jeho poslové. Ale ani toto odůvodnění se nám moc nezdá, protože nezapadá dobře hlavně do kontextu, jak na to už brzy poukážeme. A také jiní jsou toho názoru, že se Panna Maria ulekla, protože se v ní ihned objevila pochybnost: zda se skutečně nachází v přítomnosti posla Božího, nebo v přítomnosti posla Satanova. Ale i toto vysvětlení se dost špatně shoduje s ostatním textem a s darem rozeznávat duchy, což bylo takové charisma, které spolu s ostatními charismaty Ducha Svatého Přesvatá Panna nepochybně měla. A kromě toho, kdyby to bylo bývalo příčinou jejího uleknutí, archanděl by ji ihned po své promluvě zajisté neváhal ujistit, že je skutečně poslem Božím. Toto je tedy zřejmý důkaz, že Přesvatá Panna vůbec nepochybovala o jeho původu.

 Abychom pochopili pravou příčinu, proč „se zarazila“, je třeba obrátit pozornost na celou souvislost textu. Zarazila se ne při pohledu na anděla, ale při jeho slovech: „zarazila se nad jeho slovy.“ Ta slova byla totiž příliš tajemná. Proto se instinktivně ptá, co mají znamenat. Jistěže slova anděla byla jasná, ba dokonce až příliš jasná, a Panna Maria chápala celý jejich smysl, který by lichotil každému. Jenže… byla to slova příliš tajemná… Protože „…pro poníženého ducha“ – jak poznamenává sv. Tomáš – „nic nebudí větší podivení, než slyšet, že vlastní vznešenost je vynášená“. (Summa teologica, III. 49, 4, 1)

Kdo je na sebe hrdý, bojí se pouze pohany, a ne chvály. A naopak, kdo si na sobě příliš nezakládá, taková byla i Panna Maria, leká se pouze chvály a ne pohanění. Kdyby byl býval takový pozdrav například adresovaný Herodově dceři, jistě by se nebyla zalekla, ale byla by to považovala za celkem samozřejmé. U Panny Marie to však bylo jinak. Pro vlastní poníženost se jí zdálo, že je nemožné, aby podobný pozdrav překypující oslavou, navzdory své záhadnosti, mohl být adresován jí; vždyť si tolik byla vědoma vlastní bezvýznamnosti! Kromě toho Maria musela tušit, že takový pozdrav, přicházející z úst posla Božího, je jen předehrou k nějaké jiné mimořádné věci, která se má stát, a podle andělova úmyslu to skutečně tak bylo. Bylo to okénko, které umožňovalo výhled k novým obzorům.

Jistě, ať již byla skutečná příčina tohoto Mariina uleknutí jakákoliv, ani v nejmenším to neušlo pozornosti anděla, který si pospíšil s jejím upokojením. A tak přicházíme k dalšímu rozhovoru.

 

DRUHÝ ROZHOVOR

Slova anděla: „Neboj se, Maria, našla jsi milost u Boha.“ Všimněme si: anděl ji oslovuje s laskavou důvěrností, podle jména, a hned vyjadřuje důvod, proč se nemusí ničeho obávat; ujišťuje ji, že pro Boha je předmětem zvláštního zalíbení. Opakuje tedy, ale jinými slovy, svůj první pozdrav, totiž: „Neboj se“ (=“Ave“, „zdrávas“, tedy „pokoj ať je s tebou“, a proto „se nemusíš ničeho obávat“); a zatím: „našla jsi milost u Boha“ (= „milostiplná“). I o Noemovi, tělesném zachránci lidské rodiny, bylo řečeno, že našel milost u Boha (Gn 6,8). Tím větší důvod byl tedy zde, aby milost u Boha našla ta, kterou si On určil, aby duchovně zachránila celou lidskou rodinu.

Když anděl takto ubezpečil Přesvatou Pannu a její rozpaky pominuly, zvěstoval jí, že se jí dostává největšího dobrodiní: počne a porodí Mesiáše, který bude velkým, Synem Božím (Nejvyššího), Synem Davidovým a věčným Králem. Říká totiž: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. On bude velkým a bude se nazývat synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida, navěky bude kralovat nad Jakubovým rodem a jeho království nebude konce.“

Kdo by nepocítil, že se v těchto slovech anděla zachvívá mocný odraz starodávných proroctví o Mesiáši? Vlní se v nich ozvěna Izaiášova proroctví o Panně – Matce Emanuela: „Hle, Panna počne a porodí Syna a dá mu jméno Emanuel.“ Ježíš znamená víceméně to samé. Emanuel též znamená: „Bůh s námi“ tedy „Bůh nám pomáhá, nás spasí“: A Ježíš (v hebrejštině Jesciua nebo Jeosciua“) znamená „Bůh je spása“ nebo „Pán je Spasitel“. Ve slovech anděla se chvěje i jiné Izaiášovo proroctví:

„V předešlém čase znevážil zem Zabulona a zem Neftaliho, nakonec však zvelebí pobřeží moře, Zajordánsko, Galileu pohanů.

 

Maria,

Matko toho,

který je středem a cílem člověka

a celých lidských dějin,

buď nám křesťanům,

kteří kráčíme k velkému jubileu

třetího tisíciletí,

hvězdou,

jež bezpečně povede naše kroky

vstříc Pánu,

našemu jedinému Prostředníku

a Vykupiteli světa

včera, dnes a navždy,

ke slávě Nejsvětější Trojice.

 

(Pozn. redakce, autor dále uvádí: Iz 9, 1-7, z důvodů úspory místa přečtěme si, prosím, tento úryvek v Písmu.)

Zda Přesvatá Panna ihned pochopila plný a přesný význam této druhé andělovy promluvy? Pochopila ihned, že ona se má stát Pannou - Matkou Emanuela, o které prorokoval Izaiáš? … Odpověď na tyto otázky závisí na smyslu, který dáme samotné Mariině odpovědi na tuto druhou andělovu promluvu.

Odpověď Panny Marie: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ Odpověděla tedy, ale otázkou.

Ale dříve než bychom vyzkoumali pravý a úplný význam této otázky, je třeba z tohoto problému odstranit vážnou překážku, kterou tu připravila kritika racionalistů. Jde o toto: Z materiální podobnosti mezi otázkou, kterou se Zachariáš a i Panna Maria obrátili na anděla Gabriela, chtěl Harnack uzavírat, že zde v jednom i v druhém případě šlo jen o formální pochybování o andělových slovech. Takto se dostáváme k jednomu z těchto mnohých znetvoření, které vyrobila racionalistická kritika. Přesvědčíme se o tom, jen co budeme chvilku uvažovat nad povahou těchto dvou otázek, otázky Zachariášovy a otázky Mariiny a nad jejich důsledky. Obsah těchto dvou otázek je totiž naprosto rozdílný. Když anděl Gabriel slibuje Zachariášovi syna, který „bude velký před Pánem“ a kterého mu porodí jeho neplodná manželka Alžběta, Zachariáš si žádá znamení: „Podle čeho (tedy podle jakého znamení) to poznám? Vždyť já jsem stařec a má žena je v pokročilém věku.“ Tady jde zřejmě o nedostatek víry. Proto anděl, odpovídaje odevzdává mu – tak by se to dalo asi říct – „své pověřovací listiny“, tedy prozrazuje mu své jméno Gabriel, svoji andělskou hodnost, že stojí před Bohem, a že ho On posílá, aby mu přinesl velkou novinu.

Naopak zcela jiná je otázka, kterou se Panna Maria obrací na toho samého anděla. Omezí se jen na to, že se rozvážně zeptá: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ Její otázka se tedy nevztahuje na věc samotnou, ale pouze na způsob, jak se to vyplní. „Nepochybovala o výsledku“ – poznamenává sv. Ambrož – „ale ptala se jen na jeho způsob.“ No a kdo se informuje o způsobu, jakým se má nějaká skutečnost vyvinout, už tím připouští rozvoj anebo alespoň možnost vývinu takové skutečnosti. Proto anděl v této odpovědi Panny, na rozdíl od odpovědí Zachariášovi, nevidí ani jen nejmenší závan pochybnosti z její strany. A skutečně, „Maria“ – poznamenává rozumně sv. Ambrož – „mluví už o věci zvěstované, zatímco Zachariáš pochybuje ještě o samotném zvěstování.“

Když je tedy rozdílná náplň těchto dvou otázek, otázky Zachariášovy a otázky Mariiny, stejně tak jejich důsledky jsou zcela rozdílné. Neboť když to anděl Zachariášovi zazlívá - dává mu také znamení, které je zároveň i trestem. Zachariáš oněmí, dokud se neuskuteční to, co mu bylo právem oznámeno.

Nevidíme však ani ten nejmenší náznak výčitky Panně Marii, vždyť si to ani nezasluhovala; nejenže jí neoznamuje žádný trest, ale jako odměnu za víru dává jí sám od sebe takové znamení, které ji naplňuje radostí: je jím zázračné otěhotnění její drahé příbuzné Alžběty!

Z této otázky tedy, kterou se Panna Maria obrátila na anděla, samotná slova i celý souvislý text vylučuje jakýkoliv, třeba i ten nejmenší stín pochybnosti.

A když už jsme zbavili náš prostor tohoto nudného a nechutného racionalistického pochybování, podívejme se nyní na skutečný a plný smysl Mariiny otázky, se kterou se obrátila na anděla, když mu odpověděla na jeho poselství. Přesvatá Panna odůvodňuje svou otázku skutečností: „… vždyť já muže nepoznávám?“ - což znamená, že byla pannou. Z evangelia vyplývá, že ve chvíli velkého poselství byla Přesvatá Panna již zasvěcená Bohu slibem věčné čistoty. Něco neslýchaného u židovské dívky! A skutečně, vždy to jasně vyplývá z otázky, se kterou se na anděla obrací: „Jak se to stane?“ Jiná dívka, zasnoubená a připravující se na manželství, by tuto otázku neměla proč pokládat. Předpokládala by, že se jedná o dítě očekávané z jejich budoucího manželského svazku.

Volba panenského stavu nemohla mít příčinu v příkazu Zákona, příčina musela spočívat jedině v Mariině slibu čistoty.

Možná by se dala věc uzavřít i názorem zahrnujícím všechny předcházející mínění, že Přesvatá Panna, i když poznala slavné Izaiášovo proroctví a jeho první význam, pravděpodobně poznala též i mnohé rozdílné výklady, které o něm podávali rabíni; a právě vzhledem na tato vysvětlování, jako i pro své chování vůči Josefovi, a též se zřetelem na jiné neznámé okolnosti, se Přesvatá Panna osmělila rozvážně požádat anděla, aby jí dal o věci, která byla pro ni tak životně důležitá, prosté vysvětlení, aby dosáhla většího a nespornějšího ozřejmění.

 

TŘETÍ ROZHOVOR

Slova anděla. Na rozvážnou žádost o vysvětlení, kterou se Panna Maria obrátila na anděla, ten jí odpověděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. A proto i dítě se bude nazývat svatým, bude to Boží Syn. I Alžběta, tvá příbuzná, počala syna ve stáří. Už je v šestém měsíci. A říkali o ní, že je neplodná, ale Bohu není nic nemožné.“

Anděl odpovídajíc takto na Mariina slova: „Jak se to stane…“, vyjadřuje tři věci: panenské početí, následek tohoto početí a jeho potvrzení skrze znamení.

Početí Syna – početí Ježíše, bude, říká anděl, výlučně dílem Ducha Svatého, který na ní sestoupí jako moc Nejvyššího a zastíní ji svým stínem. Připomínáme, že Přesvatá Panna, když byla plná milosti, měla již v sobě Ducha Svatého. Ale i tak jí anděl říká, že Duch Svatý na ní sestoupí svým zastíněním, chce tím vyjádřit nové působení Ducha Svatého v ní, tedy podivné utváření Kristova těla. Toto zázračné utváření, i když je společné všem třem Božským Osobám, protože je to účinkování navenek (ad extra), přeci je přivlastňované Duchu Svatému, totiž třetí Osobě, protože Duch Svatý jako Láska působí mezi Otcem a Synem a vtělení je dílem vrcholné lásky Boha vůči lidem (Summa Theol.,III,32,2).

Zatímco anděl nejjasněji a co možná nejjistěji oznámil panenské početí Krista, přechází dále a vyzdvihuje následek tohoto podivuhodného zásahu Ducha Svatého. Následek je takový: dítě, které se takto počne a narodí, se bude jmenovat Svatý, Syn Boží, tedy bude svaté, svaté v nejvyšším stupni, Svatost sama, Svatý Boží. Kromě toho: bude nazýván Synem Božím i uznáván za Syna Božího, což znamená, že jeho opravdová božská přirozenost bude jednou poznaná.

Anděl potom – a to je třetí věc – i když ví, že to není potřebné, odměňuje pokornou víru Přesvaté Panny Marie tím, že jí dává znamení potvrzující pravdivost jeho slov: zázračné otěhotnění její příbuzné Alžběty, té, která je již zestárlá a kterou nazývají neplodnou. Ten, který dal plodnost neplodné, může jí dát ipanně. Neboť Bohu není nic nemožné. Slovo nemožné je slovem lidským, ale v žádném případě ne slovem Božím. Je to tedy slůvko, které se nachází ve slovníku člověka, který je tak omezený ve svých možnostech, ale ne ve slovníku Boha, který je nekonečný ve své moci.

Když toto anděl přednesl, mlčí a v uctivém tichu naslouchá odpovědi Panny Marie, jejímu dobrovolnému souhlasu, na který se jí přišel zeptat ve jménu Boha.

Odpověď Panny Marie. Přesvatá Panna, ozářená v tuto chvíli nadpřirozeným světlem, zajisté pochopila a zvážila celé to výjimečné ovoce tohoto ano – jednoho z nejmenších slůvek, ale zároveň i největších, jaké se jen dá vyslovit – a dříve než by ho vypověděla, musí alespoň chvilku vstoupit do sebe, do nejtajnějších hloubek své bezvýznamnosti. Tento okamžik úzkostlivého očekávání byl nejslavnějším okamžikem dějin tohoto světa: je to chvíle, kdy se nebe se svým bohatstvím vylévá opět na zem.

Vytoužené slovo, osudové ano, celé a bezpodmínečné, na sebe nedalo dlouho čekat. Panna otevírajíc  své srdce Slovu, které se mělo vtělit, a tím i celému lidskému pokolení, neboť po vtělení se stává jeho hlavou, otvírá i své panenské rty a přednáší doslovně tato slova: „Hle služebnice Pána, staň se mi podle tvého slova!“ Toto je věta, která ve své krátké jednoduchosti zahrnuje a vyjadřuje všechny její krásné ctnosti. Vyjadřuje její jedinečnou rozvahu, která ji vede, aby se informovala o věci dříve, než by vyjádřila unáhlený souhlas. Vyjadřuje její neobyčejnou víru, která byla nezměřitelně větší, než byla víra Abrahámova, neboť bez jakéhokoliv váhání, opírajíc se o slova Boží, přijímá ihned za pravý a možný takový příslib, který převyšuje chápaní každé stvořené mysli; že totiž Bůh se stane člověkem, když si vezme tělo ze ženy, bez toho, aby uškodil jejímu panenství, že Stvořitel se stane dílem vytvořeným jeho vlastním stvořením. Vyjadřuje její jedinečnou poslušnost, protože nejenže se ochotně nabídne dobrovolně přijmout Boží vůli, ale též po ní vřele dychtí, říkajíc: „Staň se mi podle tvého slova!“ Vyjadřuje její neobyčejnou poníženost tím, že i když je povýšená nad všechna stvoření a ustanovená za Matku Boží, Královnu vesmíru, se zvláštní rozkoší se celá ponořuje do té bezvýznamnosti, ze které ji Bůh vyvedl a vyvýšil.

Vždyť se prohlašuje za jeho služebnici, tedy za ženu, která se svým postavením rovná ubohé služce: „Hle, služebnice Pána!“ Vyjadřuje její výjimečnou a šlechetnou lásku vůči Bohu a vůči bližnímu, která je tou obdivuhodnou syntézou celého zákona evangelií, kdy se šlechetně obětuje stát se Matkou Vykupitele, muže bolesti. A to jen proto, aby se obnovila sláva Boží, která byla hříchem nalomena, jen aby se uskutečnila věčná záchrana člověka.

„Staň se“, které vyslovila Panna Maria, je bezpochyby největším „Staň se“, jaké bylo kdy vysloveno po tom „Staň se“, které vyslovil Bůh na počátku světa. Prvním byly totiž zázračně vytvořeny všechny věci. Druhým zase byly všechny věci neméně zázračně opraveny. Z prvního povstává stvořené slunce, které osvěcuje těla; z druhého povstává Slunce nestvořené, které osvěcuje duše. Z prvního se rozvíjí život přirozený, ze druhého život nadpřirozený. Celé dějiny lidství spočívají na těchto dvou: „Staň se“.

Jakmile Přesvatá Panna vyslovila své velké slovo „...a Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“, tedy: v tom samém okamžiku utvořilo se v jejím nejčistším lůně tělo Slova. Bůh v tu samou chvíli stvořil duši a spojil ji s tělem, a s touto duší a s tímto tělem, bylo spojeno božství, tedy božská osoba Slova. Srdce Člověka - Boha začalo bít v blízkosti srdce Matky Boží. Podle veškeré pravděpodobnosti byla Přesvatá Panna v té chvíli unášena vytržením; její čistý pohled se upíral na samotné věčné Slunce slávy.

 

ZÁVĚR PŘÍBĚHU

Závěr je jednoduchý a vznešený, tak jako samotný příběh: „Anděl potom od ní odešel“. Odešel od ní, odnášejíc si v nejživějším bodě svého srdce, raději než na zlatých křídlech, ono velké: „Staň se!“, které obnovilo svět; slovo, které v sobě skrývalo nedosažitelný lesk a nebeskou vůni ctností.

Odešel Posel Boží, a přišel Bůh.