Homilie O mši sv. - 1. Vstupní obřady I.

Vstupní obřady I.

a) vstupní zpěv

b) pozdrav kněze a odpověď lidu

c) kající úkon

Ten, kdo sleduje dění v současné církvi, si nemohl nevšimnout toho, že v posledních letech se o 2. vatikánském koncilu (DVK) mluví jinak, než v době předchozí. Stačí sledovat internetové stránky vatikánského rozhlasu, číst Katolický týdeník nebo Světlo. Ta změna spočívá v tom, že se ukázalo, že některé závěry DVK byly nesprávně interpretovány, a můžeme říci, že ke škodě Církve. Výsledkem je krize, kterou nemůžeme přehlédnout – pokles víry; úpadek, přímo degradace eucharistické úcty; pokles duchovních povolání; nevzdělanost katolíků v základních věcech vlivem nesprávného vyučování náboženství ve školách. To je velmi vážná okolnost, protože mám zkušenost, že většina rodičů dětí, které jdou k prvnímu přijímání, jsou věřící jen formálně, do kostela nechodí, svátosti nepřijímají. To je moje zkušenost z posledních let na Valašsku a je-li to tady jiné, budu příjemně překvapený. Průvodním jevem je také úpadek liturgie vlivem liberálních snah zaujmout mládež a „udělat mši atraktivní“. Proto někteří kněží improvizují, vkládají do mše sv. různé zábavné vsuvky, všelijaké tanečky a vodění za ruce, někde se místo evangelia hraje divadlo… Nikdo, ani kněz, nemá právo měnit to, co je uvedeno v misálu. Protože mše sv. není dílo lidské, ale Ježíšovo a tak od „Ve jménu Otce i Syna…“ až po „Jděte ve jménu Páně“ je závazné dodržovat pokyny uvedené v misálu. Pokleslá je i úroveň liturgické hudby (tím myslím v Církvi všeobecně, ne konkrétně u nás!).

V následujících týdnech se budeme věnovat výkladu mše svaté. Před časem jsem si udělal průzkum nejprve u žáků 8. a 9. tříd, potom u několika dospělých. Otázka byla jednoduchá – Co je to mše sv.? Odpovědi byly zdrcující u dětí i dospělých: - Mše je setkání s Bohem. - Mše je společenství na hostině. - Mše je, když se lidé sejdou v kostele. - Je to společenství věřících. Hostina, společenství, to zbylo ve vědomí lidí díky nesprávnému výkladu dokumentů DVK. Ježíšova oběť se zcela vytratila.

Nemáme tolik prostoru, abychom tyto věci prošli podrobně, jen si připomeňme, že po staletí (asi od 6. stol.) se sloužila tradiční (někdy se říká tridentská) mše sv. Po DVK, asi v 70. letech min stol. se ve světě začala sloužit nová mše. Když budete číst literaturu tak můžete narazit na termín Novus ordo misae, zkracuje se NOM. Tato mše je zcela nově vytvořený útvar, jehož hlavním architektem je arcibiskup Bugnini, přičemž je známo, že k tomu měl také 4 protestantské poradce. To se pak velmi promítlo do struktury mešních textů. Ještě o tom budeme mluvit později.

Začněme dnes společně procházet jednotlivé části mše sv., začneme vysvětlovat vstupní obřady.

Po příchodu do kostela se lidé rozsadí v lavicích, často jednotlivě, každý sám za sebe. Nic proti tomu, ale je třeba udělat něco, aby se všichni spojili, sjednotili v jeden duchovní proud. To je chvíle pro vstupní zpěv, během kterého bohoslužebné shromáždění na sebe bere jedno tělo, stává se tím jedním tělem, které začíná konat leiton ergon (veřejný /lidový/ úkon) – shromáždění se připravuje na vykupitelský  obětní veřejný úkon, který je společný všem.

            Vstupní zpěv navozuje atmosféru všeho toho, co bude následovat. Jinak vstupujeme do tajemství mše sv. v liturgickém mezidobí, jinak v adventu, jinak v době postní… Zpěv má vést shromážděné k jednomyslnosti, proto má být funkční. Podněcuje vstup křesťanů do slavení tajemství eucharistie a zároveň doprovází vstupní průvod kněze a ostatních přisluhujících. Z toho vyplývá, že jiný bude vstupní zpěv při běžné, všední bohoslužbě a jiný bude při slavení slavností, kdy průvod přichází slavnostní způsobem a vchází hlavním vstupem s křížem, svícemi, kadidlem a prochází lodí kostela směrem k oltáři.

Přisluhující pak nejdříve pokleknutím pozdraví svatostánek a potom hlubokou úklonou pozdraví oltář. Potom kněz políbí oltář a všichni se rozejdou na svá místa. Funkce vstupního zpěvu je tedy připravit všechny zúčastněné na správné prožití toho, co bude následovat. Je před námi eucharistická slavnost, která začíná nasloucháním slovům Svatého Písma a vrcholí Nejsvětější Ježíšovou obětí a společnou účastí na lámání chleba.

Z toho vidíme, že velmi důležitá je volba vstupní písně, která má být vždycky vybrána tak, aby podporovala následující dění. V dřívějších dobách vstupní zpěvy zdůrazňovaly vlastní vstup, později se ale přišlo na to, že je vhodnější, aby nás uváděly do liturgické doby, nebo do evangelia. Všimněme si, že velmi často jsou slova písně překrásnou modlitbou, která nás disponuje ke kajícnosti, protože ta je k setkání s Pánem našich životů nezbytná.

Po příchodu k oltáři se kněz obrací k lidu a oslovuje jej. Lidé se začínají soustředit na následující dění a proto jsou první slova velmi důležitá. Jsou to slova, která vytvářejí následující vztah. Začíná se znamením kříže. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. To jsou slova, ze kterých zaznívá vrcholný projev Božího sebezjevení. Znamení kříže ve jménu trojjediného Boha je prastarý, vznešený bohoslužebný úkon. Kříž je zdrojem všech milostí, je triumfálním symbolem Kristova vítězství nad hříchem, nad smrtí, nad peklem… V tomto znamení jsme byli vykoupeni. Tímto znamením se žehnáme před každou modlitbou, abychom se usebrali a k Bohu soustředili; po modlitbě, aby v nás zůstalo to, co do nás Bůh modlitbou vložil. Znamenáme se tak i v pokušení a v nebezpečí, aby od nás toto znamení odvrátilo každé pokušení a chránilo nás. Znamení kříže je nejstručnější a nejvýmluvnější znamení naší víry. Zbožné, pokorné a usebrané žehnání znamením kříže nás s Bohem spojuje. Dbejme proto, aby každé naše žehnání nebylo jen prázdným gestem, bezmyšlenkovitým klikihákem před naší hrudí. Žehnáme se tak, že spojíme první tři prsty pravá ruky a dotkneme se jimi nejprve čela, pak na prsou a dále levého a pravého ramene. Dbejme na to, aby to opravdu bylo tak. A toto vnější znamení provázejme soustředěně těmi vznešenými slovy Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, která říkáme buď nahlas, nebo v duchu – ale říkejme je vždycky!

Po tomto znamení kněz říká Pán s vámi. Přeje vám, aby Bůh, který je věrný, byl stále s vámi. A on s vámi bude, ale jen tehdy, když vy ho k sobě pustíte! A protože si to přejeme navzájem, lid knězi odpovídá I s tebou.

Potom kněz může říci úvodní připomínku. Její význam je podobný jako u vstupního zpěvu – uvést do následujícího dění. Pokud tak bylo zpěvem učiněno obecně, nyní se již konkrétními slovy může lid připravit na následující děj, tedy např. připomenout světce, který je dnes oslavován, vysvětlit význam svátku, který dnes církev slaví, případně krátká připomínka k následující liturgii, atp. Takový úvod má být jen stručný, nemá to být obdoba kázání.

Následuje úkon kajícnosti. Je to upřímné vyznání vlastních vin, které vykoná celé společenství, společně s knězem. To je velmi důležitý úkon, protože není možné přiblížit se k Bohu, aniž bychom se před ním v úctě nesklonili a nepřipomenuli si svou lidskou nedostatečnost. Jen ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, může stanout na svatém místě Božím, tak podobně to říká žalm 23. (srov. Ž 23,3-4). A když vyznáme svou vinu, kněz to uzavírá slovy: Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného. To není formule rozhřešení (tu můžeme slyšet jen ve svaté zpovědi) ale prosebná přímluva, kterou kněz spojuje Boží všemohoucnost s Božím milosrdenstvím.

Dnes jsme ze zamysleli nad první částí vstupních obřadů, příští neděli je dokončíme.