O adventu

26.11.2015 08:46

Převzato z knihy P. Jaroslava Studeného - Hledám Boha a svou duši

 

Doba adventní

Nás vyzývá, abychom žili intensivněji křesťansky. Mnozí lidé mají pocit potřeby, aby si v té době udělali více času pro sebe. Potřebujeme uvědomělou pauzu, svobodně zvolené ticho, čas k rozjímání. To dělá duši dobře. To dělá dobře i adventu a vánocům.

Charles de Foucauld šel cestou, která ve všední dny vedla k Bohu.

V šesti letech úplně osiřel, bez pevného vedení vyrostl, v 16 letech ztratil veškerou víru. Šel k vojsku. Potom zkoumal Maroko. Nyní se modlí: ,,Bože, jestli jsi, dej se mi poznat!" Objevil Ježíše, který žil téměř 30 let skrytý ve všedních dnech lidí. A tak žije Charles skrytý život. Stává se trapistou a je v roce 1901 vysvěcen na kněze. Nyní odchází na poušť. "K tvému povolání patří hlásat evangelium se střech, ne slovem, ale svým životem." Žije dále skrytý apoštolát dobroty a svatosti, jako člověk kontemplativní uprostřed světa. Jako Ježíš Nazaretský tak i on se pokládá za bratra všech a tak i žije.

Jeho modlitba: "Můj Otče, odevzdávám se tobě, učiň se mnou, co se ti líbí. Ať se mnou děláš co chceš, já ti děkuji. Jsem na všechno připraven, všechno přijímám. Jen když se plní tvá vůle na mně a na všech tvých tvorech; netoužím po ničem jiném, můj Bože. Do tvých rukou vkládám svou duši. Dávám ti ji, můj Bože, s celou láskou mého srdce, protože tě miluji."

 

Čas ticha k zamyšlení

Na ulicích vidíme dlouho před adventem, že se blíží doba vánoční.

Už dávno začaly vánoční trhy, obchody jsou vánočně vyzdobeny, z lam piónů zaznívají koledy. Oficiálně začíná advent 1. nedělí adventní. Věřící člověk se musí rozhodnout, jak chce k vánocům přistupovat, zda lhostejně nebo uvážlivě se zbožností. Mnozí vědí, že advent znamená příchod. K předvánoční době náleží otázka: žiji tak, abych mohl v každé životní době vydat počet ze svého života? Vezmi advent jako vážnou dobu, kdy si nalezneš čas, abys prohloubil svůj vztah k Ježíši Kristu.

V adventu je příležitost zamyslet se nad cenou usebrání a s ním spojeným tichem. Chci-li si pomoci, musím napřed mlčet. A v mlčení musím naslouchat. Pouze tehdy, když skutečně mlčím a naslouchám, dostane se mi poznání, které je jiné než poznání z práce a zaměstnání. Při tolikerých nabídkách k poslouchání a vidění, jak nám je podávají média, je těžké usebrané naslouchání. Proto se musí člověk učit mlčení. Výroky, které nás motivují k mlčení: "Jen ten, kdo "mlčí, slyší". (Josef Piepen, filosof) "Nový člověk bude mlčícím a naslouchajícím, nebo nebude ničím" (Joachim Berendt, jazzový odborník). - "Když se mne někdo otázal, kde začíná liturgický život, odpověděl jsem: Tím, že se naučíme tichu; bez toho je všechno zbytečné a marné" (Romano Guardini).

V mlčení a tichu pochopíme i tuto velkou myšlenku: "Velkou vinou člověka nejsou hříchy, kterých se dopouští, neboť pokušení je silné a je ho síla je slabá. Velkou vinou člověka je, že v každém okamžiku se může obrátit a on to nedělá" (Martin Buber).

 

Maličkosti?

Při hře uvázla ruka malého dítěte ve váze, a jak tomu obyčejně bývá, nebylo možno ji vytáhnout. Hlasité plakání přivolalo dospělé. Nic nepomohlo všechno domlouvání, ani kluzké mýdlo. Zbyla jen jedna cesta. Kladivem rozbili vázu. Tak se poznala příčina celé události: Dítě objevilo na dně vázy malou minci, strčilo ruku do vázy a minci sevřelo v dlani. Nešla vytáhnout. Malé mohlo jen ruku otevřít, minci pustit a hned by se zase ruka uvolnila a váza zůstala neporušená.

My lpíme na maličkostech, které se nám zdají nepostradatelné a pro to se rozbíjejí věci větší a mnohdy cennější. Lpění na důležitých maličkostech může dát jistotu pro věci důležité, ale lpění na bezvýznamné maličkosti může porušit klima v důležitém vztahu. Ostatně: v některých zemích chytají tak skutečně opice, že jim nasypou do nějaké nádoby trochu kukuřice. Opice je zvědavá, dívá se dovnitř, hmátne tam, naplní ruku kukuřicí a už ji nevytáhne. Nevytáhne packu a lehce se stává kořistí, tak alespoň tvrdí pověst.

Je třeba vzdát se drobných maličkostí, a to ne pouze u dětí a pouze v adventu.

 

Izaiáš 7,14: "Pán vám dá znamení"

Znamení Boží, o němž mluví prorok, je dítě, malé, bezbranné, bez mocné v kruhu dospělých, odkázané na přízeň a lásku. Ve vánočním evangeliu bude znít: "A ona (Maria) zavinula jej (Prvorozeného) do plének a položila v jeslích ... " A přece praví Izaiáš: "Immanuel, Bůh s námi." Neuvěřitelné a přece pravdivé: Bůh se stává člověkem, Dítětem. Pán dává znamení.

Dítě. Každý ví, že to nejsou jen zářivé oči, radostný smích, líbeznost a štěstí. Dítě. To znamená také: úzkost a slzy, hlad a žízeň, chudobu a ubohost. Dítě. To znamená: Nechtěné, využívané a prodané, surově zabité… Církevní Otec Jan Chrysostom napsal: "Jednejme s dětmi stejně obezřetně jako se světlem." Světla a děti jsou církevními znameními: Immanuel, Bůh s námi.

 

Adventní kalendář: 24 dní čekání

Dějiny adventního kalendáře začaly asi r. 1885. Čtyřletý chlapec byl před vánocemi zvlášť neklidný, jak kronika vypráví. Sotva zaplálo první adventní světlo, ptal se netrpělivě každý den matky, kdy konečně přijde Dítě Ježíš. Ustaraná matka myslela na pomoc. Nakreslila každý den až do vánoc na kartu vedle sebe jako přihrádky do velkého čtverce. Každá při­hrádka vyprávěla, znamenala jednou vstávat a jednou jít do postele. Aby mu čekání osladila, připravila matka malé pečivo. Myšlenka adventního kalendáře byla zrozena.

Později se z dítěte stal muž. Tento si vzpomněl na svůj první adventní kalendář. "Vzor" z rodičovského domu tvořil základní myšlenku, když Gerhard Lang krátce po novém století založil umělecký ústav a navrhl "Mnichovský vánoční kalendář". Tento světoznámý exemplář měl podtitul "Čtyřiadvacet dní čekání" a objevil se 1904 na trhu jako první adventní kalendář.

Předvánoční kalendář ukazoval zimní krajinu. Na ní bylo 24 skříněk, pro ně 24 malých obrázků; všechny s vánočními motivy, a ty se nalepovaly na očíslovaná políčka. Tyto obrázky malovali mnichovští malíři. V každé skříňce bylo červené číslo a básnička. Pro Štědrý den třeba stálo:

"Dnes ráno již bylo slyšet v domě Dítě Ježíše, které dlouho muselo čekat. Dnes je vánoční den… " Rychle si získal tento kalendář srdce dětí. S touto původní myšlenkou měly pozdější kalendáře často málo společného.

 

Sviť druhým

Krásný, v sobě usebraný, plane oheň nad křivým knotem svíce. Hodinu za hodinou koná své nehlučné, ozdobné dílo. Co je svíce bez ohně? Je to zářící koruna a smysl jejího bytí. A přece je stvořena jen pro to, aby sloužila ohni. Je nepatrná a nevzhledná, čím déle zanedbává svůj úkol. Ale ona osvítila tváře a předměty a co nebylo vidět, udělala vzácným. Měla svůj čas… Nikdo nebude moci říci, že se uskutečnila sama. Znala svůj omezený čas. Její uskutečnění byla služba. Sloužila celou svou podstatou.

Měli bychom mít na sobě něco, co má v sobě svíce. Měli bychom mít v sobě něco z její ochoty sloužit. Stalo se nemoderním sloužit. Služba znamená nesvobodu, oběť i méněcennost. My jsme odsunuli službu na stroje, abychom byli svobodní. Ale my nevíme, čím se stáváme svobodnými. Vlastně bychom měli mít víc času pro sebe. To bude vyžadovat službu a to by mohlo ovlivnit naše sebeuplatnění. Svíčka žije ohněm, který ji stravuje. Bez života plamene zůstává chladná, v sobě uzavřená a neplodná. Její služba ohni ji činí živou, teplou a zářící barvou a světlem. Tím, že slouží, mění se její energie ve světlo.

Svíce svítí na adventním věnci a vánočním stromku, zdobí svátečně prostřený stůl a jsou symbolem. Jejich světlo daruje jistotu, jejich záře zahání tmu. Jejich darování sebe nás činí bohatými. Buď světlem pro druhé!

 

"On dává unaveným sílu" (lz 40,29)

Prorok adventu mluví k vyvoleným a říká jim něco o Bohu. Ano, ten to Bůh věnuje novou sílu, když člověk je unaven. Prorok ví, že Bůh nenechává samy ty, které si vyhledal, aby dokázal svou přítomnost ve světle. Od věčnosti má Bůh lidi a nikdo není bez důvodu na světě, i když jej vždy nenacházíme. Kdo tušil třeba, když před 2000 lety vyrůstalo nepozorovaně v Nazaretě děvče, její povolání za Matku Ježíšovu?

Každý člověk musí ve svém životě podle povolání snažit se, podle svého vyvolení, a jít za ním, jak to jde. Bůh zná lidi, ví o jejich únavě, věřící se unaví ve své víře, milující ve své lásce, kněží ve svém povolání a službě, matky a otcové ve svých starostech, křesťané ve své naději. Ale prorok se chce nyní dotknout každého srdce a říká své přesvědčení. V tom není sám. Mnozí by mohli ze svého života vyprávět, že najednou a nečekaně zde byla nová síla, aby šli dále svou započatou cestou.

 

"Připravte na poušti cestu Hospodinu" (lz 40,3).

Přeplněné ulice, plné obchody, nával v zóně pro pěší. Všude lidé a přece se cítíme sami v kamenných pouštích našich měst. Připravte cestu… Ruka, která vede někoho na druhou stranu. Slovo, které rozbíjí samo tu. Úsměv, který povzbudí. Gesto, které dává přednost druhému. Otevřené ucho, které v lomozu rozumí tiché prosbě - Připravte cestu Pánu. Často neleží cíl až na konci cesty, ale uprostřed ulice, tam, kde jsou lidé.

 

Barborky

Jméno dívky z Malé Asie se přenášelo od jedné generace na druhou.

To, co se vypráví, je legenda, která vznikla až dvě století po její smrti. Ale její jméno zůstalo v paměti lidí, což svědčí o tom, že velmi ovlivni la lidi. Na tomto pozadí zůstala také jména Markéty a Kateřiny. V jižním Německu se říká: "Markéta s červem, Barbora s věží, Kateřina s kolem, to jsou tři svaté panny." Jde o atributy, kterými tyto tři světice bývají znázorňovány. Tyto mladé křesťanky byly tak oblíbeny, že byly vypočítávány mezi 14 pomocníky v nouzi. Zde nepomohl ani hněv otce, který uvěznil Barboru v jedné věži. Někdy se znázorňuje Barbora s věží, jindy s kalichem a hostií. I to souvisí s legendou, že jí anděl přinesl svaté přijímání před její mučednickou smrtí.

Když dnes slavíme tento svátek, stavíme do nádoby větve, které uřízneme z třešně nebo jabloně a dáme je do vody v teplém obydlí, aby před vánocemi rozkvetly. Připomínáme si napomenutí této mladé křesťanky:

"Patřím Ježíši Kristu."

 

Adventní přání

Rozžíhám tuto svíci a velmi si přeji, aby svítila jasně a silně, mocně a teple: Jasně, aby nechala vyblednout všechny mé starosti; silně, aby mi dala jasně poznat všechny mé těžkosti; mocně, aby moje problémy osvítila ze všech stran; teple, aby malé jiskérce ve mně dala naději a potravu.

 

 

 

 

—————

Zpět