O eucharistické úctě

Každý první pátek (a někdy i při jiných příležitostech) konáme adoraci Nejsvětější svátosti oltářní. Co to pro nás znamená?

Výstav Velebné svátosti s požehnáním je totiž bohoslužbou ve vlastním slova smyslu, zatímco třeba křížová cesta nebo modlitba růžence jsou pouze oblíbené lidové pobožnosti. Liturgie je tedy mnohem vznešenější; je výkonem Kristova kněžského úřadu prostřednictvím posvátných znamení, jimiž se zjednává dokonalá úcta Bohu a naše posvěcení. Výstav Nejsvětější svátosti oltářní pak rozvíjí jeden z ustavujících rozměrů Eucharistického slavení, a to je klanění.

Katechismus katolické církve se k tomu opakovaně vyjadřuje:

            Klanění je hlavní úkon ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele, Pána všeho, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou lásku. „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Lk 4,8), říká Ježíš s poukazem na Deuteronomium (Pátá kniha Mojžíšova). (§2096)

„Klanět se Bohu, to znamená v úctě a naprosté podřízenosti uznat „nicotnost tvora“, který existuje pouze skrze Boha. Klanět se Bohu znamená chválit ho a velebit tak jako Maria v Magnificat a pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil, a že jeho jméno je svaté. Klanět se jedinému Bohu osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa.“ (§2097)

„Úcta k eucharistii. V mešní liturgii vyjadřujeme svou víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína mezi jiným pokleknutím nebo hlubokou úklonou na znamení klanění se Pánu. ´Katolická církev vzdává tuto bohopoctu eucharistické svátosti nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie a vystavuje je k slavnostnímu uctívání křesťanských věřících a nosí je v průvodu s radostí křesťanského lidu.´“ (§1378)

A velký papež Benedikt XVI. ve své apoštolské exhortaci z roku 2007, začínající slovy Sacramentum caritatis (Svátost lásky), popisuje vnitřní vztah mezi slavením eucharistie a adorací takto:

„66. (…) V tomto významném aspektu víry církve se nachází jeden z rozhodujících prvků na cestě církve, který se realizuje po liturgické reformě požadované II. vatikánským koncilem. Zatímco reforma dělala první kroky, vnitřní vztah mezi mší svatou a adorací Nejsvětější svátosti se nejednou nechápal dostatečně jasně. Jedna z tehdy rozšířených námitek vycházela z předpokladu, že eucharistický chléb nebyl dán proto, abychom jej kontemplovali, ale abychom jej jedli. Ve světle zkušenosti církve s modlitbou se takový protiklad ukázal jako nepodložený. Už sv. Augustin řekl: „Nemo autem illam carnem manducat, nisi prius adoraverit; peccemus non adorando – Nikdo ať nejí tento chléb, když ho předtím neadoroval; hřešili bychom, kdybychom ho neadorovali.“ V eucharistii nám přichází vstříc Boží Syn a chce se s námi spojit. Eucharistická adorace není nic jiného, než přirozené rozvinutí eucharistického slavení, které je nejvyšším skutkem adorace v církvi. Přijímat eucharistii znamená adorovat svým postojem toho, jehož přijímáme. Právě tak a jen tak se s ním stáváme jedním a zakoušíme jistým způsobem předzvěst krásy nebeské liturgie. Úkon adorace mimo mši svatou prodlužuje a zintenzivňuje to, co se konalo během slavení liturgie. Vždyť ´jen v adoraci může dozrávat hluboké a pravé přijetí. A právě v tomto osobním úkonu setkání s Pánem dozrává i sociální poslání, které je v eucharistii zahrnuto a které chce prolomit bariéry nejen mezi Pánem a námi, ale také a především bariéry, které nás oddělují jedny od druhých.´“

V této souvislosti se ještě zamysleme také nad tím, zda nezapomínáme klečet alespoň při proměňování a zda vštěpujeme našemu dorostu ušlechtilý návyk poklekat před svatostánkem a zda jim v tom sami jdeme příkladem?