O růženci

Úvod ke knize Rozjímavý růženec od Vladimíra Koudelky OP

Modlitba růžence patřila od svého vzniku v XV. století k nejoblí benějším modlitbám křesťanů. Díky jednoduché metodě a všeobecně známým biblickým dějům oslovila tato modlitba srdce jak prostých lidí, tak vzdělaných. Tato obliba se dnes z různých důvodů vytrácí. Původně meditativní modlitba působí na nezasvěceného jako mechanické opakování "Zdrávas… „ a „Svatá Maria". V jistých modlitebních kruzích se zrcadlí moderní mentalita výkonu v množství "odmodlených" růženců a připomíná slova Ježíšova: "Když se modlíte, nebudete přitom povídaví jako pohani. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni, když toho mnoho namluví. " Ve druhé polovině XVI. století byla připojena závěrečná formule "Svatá Maria", čímž se z původně biblické a meditativní modlitby stala převážně modlitba prosebná. Stále více se stávala modlitbou na určitý úmysl. Snad právě to je příčinou, proč je dnes modlitba růžence zvláště pro mladé lidi tak málo přitažlivá. I formy pobožnosti je třeba stále obnovovat.

Různé způsoby modlitby

V křesťanské tradici jsou kromě modlitby prosebné známy různé stupně a způsoby modlitby, jako je naslouchání slovu Božímu (lectio divina), meditace, děkovná modlitba, modlitba chvály, velebení a adorace. Správná modlitba růžence by mohla být školou těchto druhů modlitby, zvláště modlitby meditativní a vnitřní: modlící se zcela zaměří na obsah, aniž by o něco prosil nebo si něco přál. Naším úkolem je dát v těchto statích k takové modlitbě růžence podnět.

V modlitbě růžence uvažuje modlící se o tajemstvích své spásy. Tajemství nemůže nikdo porozumět ani je pochopit, ale v údivu, s vírou a láskou rozjímáme a otvíráme se pro skryté a nepochopitelné. Tato tajemství jsou obsažena ve slovech a obrazech Písma svatého.

Vizuální člověk dneška je vystaven mnoha negativním a rušivým obrazům. Aby byl před těmito obrazy uchráněn, nebo aby byly neutralizovány, potřebuje obrazy pozitivní a léčivé. Takové skýtá modlitba růžence: jsou uzdravující, neboť jsou spojeny s Kristovým dílem spásy. Dnes pracují psychologové s poznatky o síle vnitřních obrazů, kterou poznal už sv. Tomáš Akvinský ve 13. století. Meditace tajemství naší spásy v modlitbě růžence působí jako lék na celého člověka. A jen zdravý člověk může působit blahodárně na své bližní. Mnohé psychote rapeutické školy doporučují ve svých programech meditaci, avšak pro křesťana je modlitba nikoliv terapií, ale předně oslavou Boha, při níž se vracíme ke svému původu. To má pro tělo a duši uzdravující účinky, zvláště pro dnešní vypjatou, stresující, neurotickou dobu.

Mariánská modlitba

Modlitba růžence je modlitba mariánská. Maria je přítomna v každém tajemství, každým tajemstvím je obklopena. Bůh spojuje velmi úzce její bytí s dílem spásy, které je jí zcela vlastní nejenom po dobu jejího pozemského života. Tak nás modlitba růžence učí spojovat náš pohled s Mariiným a soustředit se na Krista. Úcta k Matce Boží se nemůže vztahovat jenom k ní, "nejvyšší a konečný cíl úcty k Panně Marii je oslava Boha a snaha věřících přivést svůj život a skutky do souladu s vůlí Boží".

Jak se máme růženec prakticky modlit

Zajisté je rozdílné, jestli se růženec modlíme sami nebo ve společenství. V žádném případě však nesmíme podléhat tlaku, že se za určitou dobu musíme pomodlit určitý počet tajemství. Čtení Písma svatého před každým tajemstvím může být velmi užitečné, protože je prvním stupněm modlitby (již zmíněné lectio divina). Při druhém stupni (meditace) se zahloubáme a ponoříme niternou modlitbou do obsahu patřičného tajemství. Impulsy k tomu dává první stupeň naší modlitby. Pak se rozjímavě pomodlíme několik "zdrávasů". V následné meditaci se snažíme zahledět na tajemství očima Panny Marie (druhý úsek). Další "zdrávasy" napomáhají k hlubšímu zniternění. Teprve potom je možné učinit konkrétní závěry pro osobní život (třetí část). Meditaci zakončíme díkůčiněním Bohu za jeho Syna Ježíše Krista chválou a klaněním. Po "Otčenáši" a závěrečném "Svatá Maria" můžeme k modlitbě připojit prosby za svět a církev a své osobní záležitosti.

Tento způsob modlitby v malých modlitebních skupinách nebo v rodině je velmi prospěšný. Dvě nebo tři rodiny se shromáždí, někdo z kroužku převezme úlohu animátora, připraví meditaci a vede modlitbu tak, aby se o tajemství mluvila jen podstatná slova, střídavě s mlčením, aby se obsah nerozmělnil. To vede k prohloubení a obdarování vnitřní zkušeností Boha - Spasitele. Renesance vnesla mezi tělo a duši rozpor a modlitba se stala jednostranně věcí "hlavy", což je pro muslimy nebo příslušníky primitivních náboženství nepředstavitelné. Proto potřebuje křesťanství návod k modlitbě celého člověka, to znamená pojmout do rozmluvy s Bohem tělo i duši současně a modlitbou víru ztělesnit. Pak se stane modlitba ne pouhou záležitostí hlavy nebo vůle, ale celého člověka, jako jednoty duše a těla s jeho afektivními a emocionálními dispozicemi. K tomu napomáhá i různé držení těla při modlitbě.

Mluva - řeč

Je známo, že v dnešní "církevní" řeči jsou přečetná slova a pojmy, které vyjadřují hluboké pravdy, ale jimž většina lidí již nerozumí. Jsou to "opotřebovaná" slova bez života, která se nemohou člověka v hloubi dotknout a stěží jej mohou pohnout, i když jsou často opakována. Stávají se frázemi, prázdnými slovními obraty. Patří k nim pojmy jako vykoupení, spása, věčný život, nebe, Boží království, milost, oběť a také láska. Zatímco v řečtině a latině jsou pro lásku tři výrazy, čeština má slovo jenom jedno. S jazykovým ochuzením je spojeno i ochuzení obsahové. V církvích patří slovo láska již k zevšednělým výrazům. Obyčejně spojují lidé s tímto slovem něco sentimentálního. V hovorech o Bohu se však bez tohoto pojmu nemůžeme obejít. Přitom je ovšem nutno vědět, že láska Boha je jeho vůle, a tato vůle je současně činem. Stejně tak lidská láska, kterou od nás vyžadují přikázání, má být střízlivým činem, a nikoliv přednostně citem. To neznamená, že bychom ho měli potlačovat. My lidé jsme jednotou těla a duše, rozumu, citu a vůle, a láska se rozvíjí v těchto třech rozměrech. Proto v nadpisech tří částí růžence stojí jako ústřední bod slovo láska. Dřívější názvy (radostný, bolestný a slavný) neodpovídají vždycky obsahu tajemství. Pro Marii například nebylo zvěstování nebo narození Ježíše z lidského hlediska žádnou radostnou, nýbrž bolestnou událostí. Všechna tajemství jsou ostatně jen různé aspekty Boží vůle v díle spásy, to znamená jeho lásky. Bylo naší snahou přiblížit jednotlivé výjevy spásy v řeči srozumitelné dnešnímu člověku. Ale i té rozumí jen ten, který ve svém nitru ona tajemství také prožívá.

Vladimír Koudelka OP, Rozjímavý růženec, nakladatelství Krystal OP, Praha 1998