Postavení kněze při mši svaté

Abychom dobře pochopili, z čeho se liturgie skládá, musíme se obrátit k historickým – úctyhodným – obřadům starověkého křesťanského uctívání, k obřadům, které ačkoliv jsou staré, zůstávají stále nové.

Eucharistie je zcela správně chápána jako zdroj a vrchol veškerého křesťanského života – fráze převzatá od papeže sv. Pia X. do textů Druhého vatikánského koncilu. Je to v uzákonění mešní liturgie – kde díky naší aktivní přítomnosti a účasti v živém kontextu svého liturgického slavení, v rituálním vyjádření bohoslužebné mše, církev prožívá své dlouhé bdění a očekávání na Pánův návrat. Mše svatá slavená ve svých klasických formách – zvolte si jakýkoli obřad, protože v tomto ohledu jsou všechny zcela stejné až do poslední liturgické reformy: každý eucharistický obřad v křesťanstvu vždy postavil věřící za kněze a jeho pomocné duchovenstvo, aby všichni společně jako armáda stáli tváří v tvář oltáři, nad nímž stál svatý kříž – nikoli krucifix s tělem Pána Ježíše; ale kříž zdobený drahokamy, nebyl to tedy symbol agónie, ale jedno z neocenitelného Božího vítězství nad Satanem, hříchem a smrtí: zvítězil mravní zázrak vykoupení lidstva.

Lidé, kteří se vážně zajímají o liturgii, ví, že slavení mše „čelem k lidu“ nebo proti lidu nebylo nikdy ani jednou zmíněno v žádných dokumentech Druhého vatikánského koncilu, že to nikdy nebylo nařízeno žádným zákonem nebo nařízením církve, a že historické hlavní oltáře by se měly i nadále používat a neměly by být nahrazovány stolními oltáři, a že pro každého kněze zůstává naprosto zákonné, aby kdykoli sloužil mši „směrem k východu“ neboli ad orientem. Proč a jak došlo k tomu, že dnes ve většině kostelů je to jinak, to dnes nebudu zmiňovat, to by vydalo na samostatnou přednášku, bude-li zájem, můžeme se tomu někdy věnovat.

Co stále není známo zdaleka tak dobře, jak by mělo být, je prostý fakt, který dokládají samotné rubriky Řádné formy římského ritu, a to je tradiční orientace modlitby při mši. Každé vydání Novus Ordo Missae, od nejstaršího až po nejnovější revidovaný překlad, podle kterého sloužíme mši sv. dnes, obsahuje rubriky, které jasně předpokládají, že kněz je obrácen k oltáři nebo „liturgickému východu“ a že v určitých okamžicích se obrací, aby oslovil přítomné věřící. Těch otočení je šest, kněz se otáží za pravou rukou a zpět, a dvě otočení se dokončí.         

Pro mnoho lidí bude překvapením, že rubriky v misálu vedou kněze k těmto otočením. (Těm poznámkám v misálu se říká rubriky, protože jsou tištěny červeným písmem a červená se latinsky řekne ruber.) Projdeme si ty texty, které vybízejí kněze k otočení se k lidem. Citovat budu z mešního řádu v misálu.

Úvodní obřady:

       (Str 289): Když se lid shromáždil k kněz s přisluhujícími přicházejí k oltáři, zpívá se vstupní zpěv. Po příchodu k oltáři, pozdraví ho kněz spolu s přisluhujícími obvyklou úklonou, políbí ho a může také okouřit kadidlem. Po skončení vstupního zpěvu se kněz i věřící vstoje znamenají křížem. Kněz přitom obrácen tváří k lidu říká: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Lid odpovídá: "Amen."

Obětování:

       Kněz, stojící u oltáře, bere paténu s chlebem a oběma rukama ji drží mírně zvednutou nad oltářem a říká tichým hlasem slova obětování.

       (Str. 300):

       Po obětování: Potom si kněz, po straně oltáře, myje ruce a potichu říká: "Smyj mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu."

Přípravu darů zakončí kněz výzvou k lidu. Stojí při tom uprostřed oltáře a obrácen k lidu říká: Modlete se, bratři a sestry… a otočku dokončí. Je to symbol toho, že nyní se nám otevírá to mystické okno, skrze které můžeme zakusit to veliké tajemství…

       Pokud by se předpokládalo, že kněz je vždy nebo normativně během obětování tváří k lidem, nebylo by potřeba, aby rubrika uváděla, že na „Modlete se, bratři a sestry...“ by měl být „obrácen k lidu“. Tento pokyn je třeba brát jako protiklad ke „stání u oltáře“, tj. v poloze ad orientem.

Následuje preface a eucharistická modlitba. Všimněme si, že při tomto úkonu kněz hovoří k Bohu a je tady logické, že je při tom obrácen k tomu, komu to říká, tedy ke svatostánku a ke kříži nad ním. Následuje modlitba Otčenáš a dostáváme se k pozdravení pokoje:

       Pozdravení pokoje

 Kněz, obrácen k lidu, rozepne ruce, při tom říká: „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi“ Lid odpovídá: "I s tebou."

Opět, pokud během eucharistické modlitby a následného obřadu přijímání by byl kněz po celou dobu obrácen tváří v tvář k lidu, byla by rubrika před pozdravením pokoje říkající že to má říct obrácen k lidu, zbytečná.

Přijímání:

            (Str 439): Kněz potichu říká modlitbu před přijímáním a po ní následuje rubrika:

Kněz poklekne, vezme hostii, drží ji trochu pozdvihnutou nad patenou a obrácen k lidu nahlas říká: Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslaveni, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově. A spolu s lidem pokračuje: Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. Kněz obrácen k oltáři potichu řekne: Tělo Kristovo ať mne zachová k životu věčnému. A přijme Tělo Páně…

Zde je docela zřetelně vidět, že kněz neříká vše jedním směrem. …obrácen k lidu… je něco jiného, než …obrácen k oltáři…

Rubriky tedy říkají, co má kněz při liturgii dělat. Pokud si představíme, že kněz slaví proti lidu, bylo by podivně bezvýznamné, kdyby rubriky řekly, že by měl být obrácen k lidu při udílení pokoje, a pak znovu poznamenat, o pouhou chvíli později, že by měl být „tváří k lidu“ při „Hle, Beránek Boží…“. Je zřejmé, že mezi těmito dvěma okamžiky se musel obrátit na východ, čelem k Pánu přítomnému na obětním oltáři. Jakmile vezme hostii a paténu nebo hostii a kalich, musí se znovu otočit, aby oslovil lidi.

Může to znít jako hodně otáčení tam a zpět, ale jsou to úkony, které dávají smysl. Když se kněz obrací primárně k lidem – je čelem k nim; když oslovuje primárně Boha – zůstává v pozici obrácené k Němu, symbolizovaného východem a skutečně přítomného na obětním oltáři.

        Poté následuje propuštění. Opět čteme rubriku: Kněz obrácen k lidu rozepne ruce a řekne: Pán s vámi. Lid odpoví I s tebou.

A následuje požehnání a propuštění.

            Tady fráze „obrácen k lidu“ by se mohla zdát nadbytečná, ale protože předcházely ohlášky mohlo by to vyvolat otázku, jaký postoj by měl kněz potom zaujmout. Připomeňme si výjimku před prefací, kde je také dialog kněze s lidem a tam kněz nemá pokyn, že by se měl k lidu obrátit.

            Považoval jsem za nutné toto vám říci. Protože někdo se může ptát, proč nesloužím mši normálně? Z toho, co jste se dnes dozvěděli ale plyne další otázka: Co je to normálně? Je normální sloužit mši svatou podle pokynů misálu, nebo je normální sloužit ji podle nevysvětlitelné zvyklosti? Je normální to, jak se Církev modlila 1400 let, nebo je normální liturgie uměle vytvořena před 50 lety? Pro zdůvodnění a vysvětlení se užívá často taková mantra: To zavedl II. VK. Ale v dokumentech koncilu, v konstituci Sacrosanctum Concilium, nenajdeme jedinou zmínku o obětním stole či otočení kněze k lidem. Ostatně – tato nová mše ostatně byla vytvořena asi tři roky po skončení koncilu. A proč to tak je, to je další dlouhé téma.

            Závěrem je možno problém shrnout takto: Je možné postavení kněze ad populum protože je to tak zaužívané) a stejně legální je i postavení ad orientem, protože tak to je v rubrikách misálu.