Úprk z kostela - Jan Vlasák

Převzato z www.skleněnykostel.net

Úprk z kostela

JAN VLASÁK  

Moje kamarádka, zbožná konvertitka žijící ve velkém městě, se provdala za mladého muže z východní Moravy. Je zvyklá zůstat v kostele ještě nějakou chvíli po bohoslužbě a v osobní modlitbě říct Pánu Ježíši, čím ji liturgie oslovila – a vůbec vše, co má na srdci... A tak ji překvapilo, že v rodišti jejího muže všichni přítomní ihned, jak skončí mše svatá, opustí kostel. Jako by si neměli s Pánem co říct...

Mám podobnou zkušenost z jiného nábožensky zachovalého kraje. Měřil jsem tam v jednom venkovském kostele (kostele, ne kapli) čas: po ukončení hlavní nedělní mše svaté věřící kostel vyklidili do 3 minut! Skutečně, za 3 minuty jsme v kostele – předtím zcela zaplněném – zbyli jen my dva: pan kostelník a já.

Ani kdyby šlo o požární cvičení, nemohla by evakuace proběhnout rychleji.

„To víš, v neděli každý spěchá domů, vařit oběd...,“ vysvětloval mi to místní rodák.

 No dobře, neděle, všichni jsou spolu... Ale ve všední den to bylo jen o málo lepší. Byť přece jen lepší: aspoň dva tři lidé zůstali v lavici se skloněnou hlavou v osobní modlitbě. Jinak byl čas věnovaný Bohu striktně, ostrým řezem oddělen od ostatního času: v rozhovorech před kostelem se mluvilo o všem možném, jen ne o duchovních věcech.

Počet lidí, kteří mají co říct Pánu i po mši, je jednou z vizitek opravdovosti víry ve farnosti... Nedávno jsem se dozvěděl, že stejnou věc vytýkal křesťanům své doby už svatý Jan Zlatoústý: „On ti dal své tělo – a ty mu ani nepoděkuješ?“

Mladý kněz v jedné farnosti se před časem rozhodl k poměrně ráznému kroku: přímo vyzval věřící, aby po skončení mše zůstali v lavicích ještě aspoň deset minut. Lidé v jeho farnosti jsou poslušní: deset minut se dívali na hodinky – a pak vyklidili kostel.